Čo ak...? (Téma: Posmrtný život)

5. ledna 2011 v 13:16 | NoBoDy |  Téma týždňa
Na tému posmrtného života sa ťažko napíše niečo, čo nebude povrchné a už miliónkrát obohrané, pretože toto je jedna z vecí, ktoré ľudstvo zaujíma už od nepamäti a vždy aj zaujímať bude. Prečo sme tu? Kam smerujeme? Čo bude po smrti? Čo je vlastne smrť a posmrtný život? Aké to je?

Je dosť kníh s takouto tematikou, jednu som čítala s názvom Život po živote. Bola plná výpovedí ľudí, ktorí zažili tzv. klinickú smrť, ale nakoniec sa vrátili a teraz žijú. Lenže neviem, či sa klinická smrť rovná posmrtnému životu. Istotne majú toho veľa spoločného, ale s istotou nemôžem tvrdiť nič. Snáď len toľko, že niečo po smrti existuje, že sa nerozplynieme len tak do prázdnoty. To je to, v čo verím ja. No som si vedomá toho, že na svete je mnoho iných názorov ako napr. reinkarnácia, alebo teória  nebi, pekle a očistci a tiež mnohí tvrdia, že po smrti už nie je nič, no toto je pre mňa akosi nepredstaviteľné.

Ak sa zamyslím nad možnosťou reinkarnácie, tak mi z toho logicky vyplýva, že vlastne aj teraz žijem svoj posmrtný život. Pretože ak zomrieme a potom sa reinkarnujeme (teda sa znovu narodíme) tak ten ďalší život, ktorý žijeme tu na Zemi (či už ako človek, rastlina alebo zviera) je vlastne našim posmrtným životom. Je to uzavretý kruh, kolobeh.

Keďže však v reinkarnáciu neverím (ale zase ju ani nevylučujem), zostáva mi len veriť, že niečo ako posmrtný život naozaj existuje. Neviem, aké to bude, ako to bude vyzerať, nikto z nás to nevie a práve to je na tom to pekné, záhadné a tajomné. Práve to nás posúva stále dopredu, to núti vedcov, aby ďalej skúmali a bádali, to núti mnohých, aby sa stali lepšími ľudmi, niektorých zase vedie k tomu, aby o tom písali (napríklad takí spisovatelia fantasy kníh) a v konečnom dôsledku práve túžba po neznámom posmrtnom živote robí náš život zaujímavým a napĺňa ho otázkami. A to je dobré, lebo bez otázok niet odpovedí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 klikli2 klikli2 | E-mail | Web | 5. ledna 2011 v 13:25 | Reagovat

Dobrý názor,máš pravdu o živote po...je všade toho veľa,inak celkom ma zaujala tá kniha čo si čítala nepovedala by si mi ako sa volá? :) Rada by som si ju prečítala :D

2 Andy Andy | Web | 5. ledna 2011 v 21:38 | Reagovat

A co když jsme jen soubor nekonečně mnoha buněk, které vznikají a zanikají jak se jim zachce a když zaniknou, zanikne tím i celé naše myšlení... To je právě ono, bojíme se, kam se rozprchnou všechny naše myšlenky, fantazie, plány, sny...?
Vlastně mi přejde hinduistické a buddhistické smýšlení velmi vhodné snad taky proto, že se nesnaží "věřící" děsit a hnát je jako ovečky za desaterem, ale snaží se je přesvědčit v něco dobrého.

A jestli chceš opravdu znát odpověď na svou otázku tak ano, jedno balení žiletek mě "hřeje" v kapse...

3 Bloody Desire Bloody Desire | Web | 5. ledna 2011 v 22:59 | Reagovat

Ja si myslím,že to bude také isté ako keď sme neboli..Nevedeli sme o sebe a nevedeli sme čo to je "život,žiť"... :-)

4 ellie ellie | Web | 6. ledna 2011 v 11:06 | Reagovat

Nerada sa nad týmto zamýšľam, pretože sa toho desím. Pretože sa bojím že bude nič. Pretože mám s toho potom stavy úzkosti. A tak sa radšej enzámyšľam. A snažím sa veriť že je niečo. Niečo pekné.

5 Andy Andy | Web | 6. ledna 2011 v 14:49 | Reagovat

Nedokážeš si představit, jak by ses cítila, kdyby sis tím procházela. Taky jsem to ořed pár lety nechápala.
Ono je i docela přirozené, že šťastní lidé těmi, jako jsem já, opovrhují a odsuzují nás. Jako bychom si za to mohli sami.

6 Andy Andy | Web | 6. ledna 2011 v 16:28 | Reagovat

Přijde mi směšné, že ty jsi byla vychována v křesťanství a teď ses od něj odpoutala a já, kterou naši celý život drželi od kostela jako od striptklubu teď nosím tajně pod tričkem zlatý křížek a chodím s babičkou do kostela, tak, aby na to naši nepřišli.
Jak si každý dělý co chce, no, ale co z toho ti rodiče mají?

Víš, co mě děsí? Nedokážu si dnes představit, že se celé dny nezávazně směju a mám pořád radost ze života - tu já občas mívám, světe div se, když květou tulipány a tak... =)
Ale prostě ta představa, že bych byla zase jednou z těch nevědomých "veselých" lidí, co nejsou nikdy smutní dýl než týden, mě děsí, to, že bych se stala stejně slepou, jako oni. Dnes vidím lidi, kteří působí vyrovnaně a přitom se bahní ve větších sra***ch než já, děsí mě, že pak už to neuvidím. Bojím se být zase veselá... Ehm, není to divné?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama